Taková obyčejná práce

27.11.2020

TAKOVÁ OBYČEJNÁ PRÁCE KOLEM KONÍ....Můj muž se mně občas ptá, proč se neživím něčím jednodušším než je chov koní. Většinou mi přijde, že je to celkem pohodová práce. Sice si člověk musí zvyknout na občasnou "koňskou dávku" adrenalinu", ale s tím je to tak trochu jako s kávou-organismus si té "látce" přivykne tak, že ji začne časem i vyžadovat. V souvislosti s końmi lidé často mluví o "tvrdé dřině", ale mně po těch létech přijde, že až tak tragické to není. Dokonce mi ještě zbývá energie na to, abych chodila pravidelně plavat ( díky čemuž mně přestala bolet záda) a třeba malovala na hedvábí. Prostě pohoda...To si takhle včera vstanu , s tím pocitem naprosté pohody, od tvorby hedvábného šátečku, s tím že obstarám koně a zase se k tomu vrátím. Už se začíná šeřit, do setmění mám práci hotovou, je to hračka. Když vyjdu ven, zjistím že balík sena, ze kterého krmím koně, roztahaly naše milé kozy do všech stran. Předpověď hlásí, že má v noci pršet, což jasně znamená, že mi naprší do sena. OK. Takže malá komplikace, musím seno pohrabat, dát na hromadu a tu hromadu zakrýt plachtou. Trochu se při tom zapotím, ale to nic, fyzická práce je přeci zdravá. Ale naštve mně, že plachta, kterou se seno snažím zakrýt, je přivázaná provázky k několika dřevěným paletám.Kdo to udělal a proč? Nemám u sebe nůž abych plachtu odřízla a uzlíky na provázcích jsou děsně silně utažené. No dobře, tak si tedy pro nůž dojdu domů. Mám zašněrované boty, nechce se mi je sundávat, tak jdu pro nůž v botách.Čí to byl nápad budovat kuchyň až na půdě?Po cestě málem upadnu přes kocoura, který na mně ječí, že ještě neměl večeři. Hledám nůž. Je v myčce a je od sádla. Nejde umýt, neteče voda, protože už se mezi tím vrátilo domů pět zedníků, kteří u nás přechodně bydlí a všichni se osprchovali a studánka je prázdná. Do prčic! Jdu s nožem od sádla po schodech dolů a vidím, že nezouvat se nebyl dobrý nápad, neb mé boty byly od bláta. Bláto už teď není na botách, ale na schodech. Venku se zatím udělala tma. Přikryji seno plachtou, svítím si přitom mobilem. A už se těším domů. Už je pro jistotu zkontroluji zda mají koně ve vedlejší ohradě vodu. Když tam, už úplně po tmě, přijdu, tak zjistím že nemají, protože převrhli napájecí barel s vodou.A sakra! Je potřeba jim dát vodu, ale tu teď nemáme, neb zedníci se osprchovali.Co teď? Jediná možnost je dostat vodu z nádrže, která je ve vedlejší ohradě, asi 150 m daleko a do příkrého kopce.Abych byla přesná, tak alespoň 70l vody. Začínám skřípat zubama. Nic se nedá dělat, beru kolečko a obrovský plastový kanystr a jedu tmou pro vodu. Když jsem už skoro na místě, dojde mi, že s kolečkem asi jen tak snadno nepřekonám čtyři pevně natažené elektrické pásky nad sebou, aniž bych vypla proud.Takže běžím zase zpátky k domu, vypnout elektrický zdroj. Hotovo, jde se plnit kanystr. Bohužel je vyšší, než místo, kde je ústí výpustě nádrže, takže se nedá z nádrže naplnit. Začíná mi docházet humor. Co teď? Naštěstí mi to ještě trochu myslí, takže se rozhodnu z nádrže nejdřív pořádně naplnit napajedlo které je přímo pod ní a vodu z něj nabírat konví, kterou jí budu nalévat do kanystru.Uf! Takže další cesta tam a zase zpátky- pro konev. Mezi tím nechám vodu téci do napajedla, aby bylo co nejvíc plné až přijdu. No jenže plné není, protože mezi tím přišli dva koně a vodu z něj vypili. Bůh ví proč zrovna teď, když se mohli napít kdykoli jindy.Nechápavě na mně pokyvují hlavami a diví se, proč se tvářím tak otráveně.Je to přeci krása, sejít se tady takhle při měsíčku u napajedla, ne?Aby vyjádřili jaká to je romantika, začnou hřebec a klisna s milostnými hrátkami přímo za mými zády,div mně nezašlápnou, zatímco se pokouším trapně malou konvičkou nabírat zbylou vodu z napajedla a přelévat ji do absurdně velkého kanystru.Bože co to do nich vjelo, přeci je začátek listopadu, říje jsou dávno pryč a navíc je ta kobyla už asi 6 měsíců březí...Asi mi jen chtěji zpestřit práci. Rychle zavírám kanystr a pospíchám s ním na kolečku z kopce dolů. No jistě, neměla jsem pospíchat...Kolečko se mi smeklo a jak jsem se ho snažila chytit, aby mi nevypadl kanystr, tak jsem si hnula se zádama! Z posledních sil se mi podaří přelít vodu do napajedla druhého stáda. Zbývá už jen naházet trochu sena i do této druhé ohrady a pak už se můžu jít léčit domů. Hedvábný šáteček už vem čert...když se shýbám k senu, prudce mně zabolí oko, do kterého jsem si bodla stéblo sena. Výborně!!! Vracím se domů. Sotva se vleču a držím si oko. Tak takhle je to s prací u koní,když si člověk už začne myslet, že ji zvládá levou zadní. Většinou se pak zkomplikuje i ta největší banalita. Konečně doma u kamen, s obkladem na zádech, kapkami do očí hrnkem čaje. Místo čaje bych si ale dala radši pivo.Tak zavolám manželovi, aby mi nějaké dovezl, až se bude vracet domů.Hledám svůj mobil.A nenacházím. Protože je v seně, na které jsem si s ním svítila...