Pokud se při horsemanshipu věnujeme jenom koni, není to už horsemanship. Je to výcvik koně. Když jsme ale z toho vynechali člověka, nemůžeme pak čekat, že po obyčejném výcviku koně to bude dobře fungovat mezi koněm a jeho majitelem. Takový kůň bude možná správně reagovat na trenéra, který ho vycvičil, nebo "napravil", ale jakmile bud zase sám se svým majitelem, všechno se změní a většinou vrátí ke starým problémům. S trenérem ten kůň totiž zrcadlil trenéra, po návratu ke svému majiteli bude zrcadlit opět svého majitele. Pokud majitel neudělá sám na sobě stejný kus práce, jako byl udělán s koněm, nic se nezmění. Problémy se budou opakovat. Je to začarovaný kruh. Obávám se, že některým trenérům a horsemanům to vyhovuje, protože díky tomuto začarovanému kruhu a opomíjení lidské složky v horsemanshipu se na drahé kurzy vrací stále dost lidí, kteří potřebují opakovaně "napravit" své koně. Jelikož nepracují na sobě, ale jen na koních, tak jejich koně potřebují vždy jednou za čas znovu opravit. 

Jmenuji se Lenka Hybnerová. Žiji na svém malém ranči ve Sloupu v Čechách a živím se chovem koní, agroturistikou , poskytováním poradenství a psychoterapie. A tohle je, ve stručnosti, můj příběh: 

Na začátku nebyl žádný ranč s koňmi.  Na začátku své cesty  jsem byla neduživé a věčně nemocné dítě z Prahy, které o dobrodružství a o koních jen snilo. V dětství jsem se ke koním nikdy nedostala, protože jsem měla velmi úzkostnou matku, která se o mně bála tak, že mi nechtěla dovolit žádné aktivity, které by znamenaly, byť jen minimální, riziko úrazu. Vyrostla jsem a stala se ze mně velmi nešťastná mladá žena.  Bydlela jsem na jednom z pražských sídliští s malou dcerkou a mužem.Byl to velmi frustrující vztah. Nechci o něm říkat ani psát nic špatného, protože jsem se časem  dopracovala k nesmírně ulehčujícímu odpuštění toho, jak obrovské utrpení jsem si s ním prožila. Všem ženám  mužů, co holdují alkoholu, promiskuitě a násilí naléhavě radím, aby neztrácely čas a nepokoušely se setrvávat ve vztazích, které ubližují jim a jejich dětem.  Je to peklo, ze kterého existuje jediná cesta- pryč a co nejdále. Sebrat zbytky sil, co ještě v ženě zůstaly, vykročit do neznáma a pokusit se začít nový, zdravější život.

Život  v Praze byl pro mne  v podstatě nepřetržitý stres. Stres doma a stres v práci - prostě všude. Pracovala na  částečný úvazek  jako realitní makléřka a při tom jsem ještě  vypomáhala svému druhovi v podniku, který vedl. V realitní kanceláři jsem se snažila být dostatečně výkonná, abych vyhověla ambicióznímu a náročnému šéfovi a ve své druhé práci ve vinárně jsem fungovala tak trochu jako hromosvod pro svého výbušného druha, který byl pracovně rovněž mým nadřízeným. Neodpočívala jsem, chodila jsem spát k ránu, nic jsem nestíhala a hezkých zážitků ubývalo, až zmizely úplně. Nakonec byly jediné chvíle relativního klidu, když jsem měla volno a procházela jsem se s dcerkou vyčerpaně zaprášeným  sídlištěm a snili jsme spolu o tom, že jezdíme na koni. Byl to takový náš společný holčičí sen. Párkrát se nám poštěstilo, že jsme se dostaly na nějakou jízdárnu, kde jsme se mohly povozit na koni. Protože jsme byly naprosto nezkušené, vždy s námi jednali netrpělivě, povýšeně a chtěli nás mít co nejrychleji z krku. Přesto ty neohrabané jezdecké zážitky patřily k těm nejšˇťastnějším v našem životě. Vždy jsem cítila, jak i po krátkém výletě do přírody a kontaktu s tím nádherným velkým zvířetem se mně i mému dítěti znovu rozbuší srdce a zdravě rozproudí krev. Jak z nás spadne ten stres a obě pookřejeme.

 V mých dvou zaměstnáních a mém nervy drásajícím vztahu mi bylo čím dál hůř. Padaly mi vlasy, hubla jsem a před těmi nejčernějšími myšlenkami mi zachránilo jen to, že jsem měla dceru a tudíž pro co žít. Jednoho dne mi došlo, že abych přežila a abych dítěti dala šanci žít zdravým životem, musím pryč. Rozhodla jsem se pro radikální řešení. Nejen že ukončím ten toxický vztah, ale odstěhuji se pryč z města. Změním na svém životě úplně všechno. Udělám tlustou čáru za vším a začnu úplně od nuly. Cítila jsem, že mám jít do přírody, na venkov. Někam, kde bude blízko do lesa, kde bude klid a mír a kde budu moci pěstovat rostliny a chovat zvířata.Někam, kde budou koně. 

Osud mně přivedl k 250.let staré roubence ve Sloupu v Čechách. V té důležité chvíli, kdy jsem se rozhodla všechno staré opustit a jít neznámo kam, jsem objevila inzerát na tento dům na prodej.Nebyla to náhoda. Věřím, že  náhody neexistují.  Když se objevil ten inzerát, má  máma mi tehdy řekla, že bych se na ten dům měla jet mrknout. Že ve Sloupu v Čechách, kde dům stojí, je krásně a že tam jezdívala jako mladá. Dala jsem na její slova a jela jsem se tam podívat. A ten dům byla pro mně jasná láska na první pohled. Byl sice zchátralý, strašidelný, zanedbaný, ale měl tak silné a podmanivé genius locí že jsem se okamžitě rozhodla ho koupit. Jako by ke mně patřil, cítila jsem to hluboko  ve své duši. Realitní makléř, který mi dům ukazoval, mně varoval, že není moudré, aby křehká mladá matka samoživitelka bydlela v takovémhle zpustlém domě a že bych ho měla raději přenechat někomu, kdo do něj investuje spoustu peněz a udělá z něj penzion. Já jsem ale byla už rozhodnutá. Ještě tentýž den jsem na dům složila nemalou zálohu. Teprve pak jsem si začala zařizovat hypotéku. Bylo to šílené, protože jsem neměla jistotu, že  mi ji nějaká banka dá a riskovala jsem, že o zálohu přijdu. Dosáhla jsem na hypotéku jen tak tak a byly to ohromné nervy. Moje víra, že toto je ten pravý domov pro nás byla ale tak velká, že se to povedlo. Někdy je prostě potřeba skálopevně věřit a riskovat. Když si je člověk jistý, že jde správnou cestou, tak to vyjde. Do roubenky ve Sloupu jsem se nastěhovala s tehdy šestiletou dcerou Giulií na podzim roku 2006. Obydlely jsme jedinou místnost, kde se dalo skromně žít a začalo naše velké dobrodružství. Jako holka z paneláku jsem nevěděla nic o rekonstrukci starého domu. Měla jsem na ni jen velmi omezené finance a udělala jsem při ni mnoho chyb z neznalosti. Přesto se mi podařilo jakž takž dát dům do pořádku tak, aby bydlení v něm nebyl "boj o přežití" ale aby se dal vytopit, aby do něj neteklo, bylo se kde umýt a kde uvařit jídlo. Mnoho prací na domě jsem si dělala já sama. Bavilo mně učit se různé pracovní postupy podle videí na Youtube a rad místních "chlapů v hospodě", kteří nevěřícně sledovali mé počínání a drželi mi palce. Byla jsem dlouho sama, necítila jsem se na žádný nový vztah po tom, co jsem zažila. Pracovně se mi nedařilo tak dobře jako v Praze. Živit se jako realitní makléř na venkově je mnohem těžší a vynáší to mnohem méně než dělat to samé povolání v Praze. Přesto byl náš nový život pro mně mnohem klidnější a krásnější než předešlá životní situace, kterou jsem opustila. 

Protože  Sloup v Čechách je kraj koňáků, brzy jsem se tu setkala i s vytouženými koňmi. Začala jsem i s dcerou pravidelně navštevovat místní jezdeckou školu "Minifarmu". Majitelka školy Ljuba byla velmi vstřícná a dávala mi individuální lekce jízdy na koni za to, že jsem ji pomáhala v jejích stájích se vším, co bylo potřeba. Byla jsem za to moc ráda, protože mi to umožnilo naučit se potřebné know how. Nejen jezdit na koni ale také o koně pečovat a starat se o zázemí pro ně. Má dcera Giulia zatím navštěvovala jezdecký kroužek pro děti a pomalu se z nás stávaly "holky koňařky". Učit se jezdit bylo sice zajímavé, ale trávit čas stále jen na jízdárně bylo jednotvárné a my jsme toužily toulat se na svých vlastních koních svobodně přírodou. Když jsme se naučily dost na to, abych si troufla mít své vlastní koně doma, odkoupili jsme od majitelky jízdárny dva školní koně, které nabízela k prodeji. Náš sen bydlet v přírodě a mít své vlastní koně se tím stal těžko uvěřitelnou skutečností a na ten fantastický pocit radosti a oslavy nikdy nezapomenu.

 Našimi prvními dvěma koňmi byli pětiletý anglický plnokrevník Roy De Wald a kříženec hucula Robin. To byli moji první dva velcí koňští učitelé, neboť každý koňák se toho nejvíc naučí od svého koně. Můj největší koňský guru k nám přišel o rok později. Byl to americký klusák, kterému jsem říkala "Jeffrey" a byl tak temperamentní, že byl prakticky nejezditelný. Má láska k tomu koni a neústupná touha porozumět si s ním a jezdit na něm byla ale tak silná, že jsem to zvládla a Jeffrey se stal mým opravdovým parťákem. Prožili jsme spolu toho mnoho a naučil mně asi nejvíc ze všech koní. Nebát se, mít empatii, trpělivost, vnímat a umět se srozumitelně vyjadřovat. Právě na Jeffreyho hřbetě jsem na jedněch hobby distančních závodech potkala ve svých 33. letech milého a usměvavého kuka Martina, který jel také na koni. Spřátelili jsme se a rok na to jsme se vzali. 

V té době jsem měla sen se svými koňmi podnikat. Absolvovala jsem kurz pro začínající podnikatele a vytvořila jsem svůj první podnikatelský projekt. Můj muž Martin mi pomohl založit vlastní agroturistickou stáj do které přivedl jako posilu i svého koně Cička. Podnikat jsem začala se čtyřmi koňmi. V té době jsem měla ve stáji dva anglické plnokrevníky, jednoho angloaraba a jednoho klusáka. Měla jsem již dost zkušeností na to, abych si mohla troufnout nabízet výlety na těchto koních do okolní krásné přírody a dělat svým zákazníkům průvodce. Ačkoli moji koně byly plemen, která se na to moc nehodila, šlo to ku podivu velmi dobře. Byl to nádherný čas začátku vysněného podnikání, klidného a šťastného domova a opravdu naplňujícího rodinného života. Po roce jsem otěhotněla a narodila se nám dcera Sofika. Stala se ze mně "mamka na koni", která jezdila na závody a v přestávkách přímo na závodištích kojila miminko. Můj muž mi vždy obětavě dělal zázemí i když sám nebyl tak nadšený koňák jako já. V koňařském oboru jsem se chtěla stále vzdělávat a zlepšovat své schopnosti a tak jsem navštěvovala nejrůznější workshopy a kurzy známých i méně známých trenérů a guruů horsemanshipu. Pochopila jsem, že každý z nich má své osvědčené metody a intuitivně jsem si brala od každého to, co se mi zdálo jako dobré a zkoušela jsem tyto postupy uplatňovat u svých koní. Z těchto zkušeností jsem si vytvořila postupně své vlastní know how a svou vlastní cestu. Na svých návštěvách rozmanitých koňských akcí jsem si nemohla nevšimnout, že mnozí lidé mají mnohem kvalitnější koně, než já. V porovnání s jinými koňmi jsem jasně viděla, že plemena koní, se kterými pracuji, nejsou ideální na to, co od nich potřebuji a že dostat to z nich mně stojí mnohem víc úsilí než jaké musí vynakládat majitelé koní, kteří jsou k těmto účelům vhodnější. A tak jsem začala v koňském světě hledat ideálního koně pro svou práci a pro rodinný život. Má volba naprosto jednoznačně padla na americké plemeno Kentucky Mountain Saddle Horse. Tito koně nás tak nadchli, že jsme se rozhodli nejen dělat agroturistiku už jen s nimi ale pustit se i  do odchovávání vlastních hříbat. 

Byla to spousta krásné ale velmi náročné práce. Chovatel koní nikdy neodpočívá, je v práci doslova non stop. Musí být vždy připraven jít ke svým koním, ať je den či noc a řešit cokoli, co  je zrovna potřeba. Radost a euforii z prvních narozených hříbat vystřídaly úmorné zimy tvrdé dřiny v zimě a blátě, kdy člověk doslova padá únavou. Dařilo se každým rokem odchovávat lepší a lepší hříbata a na náš ranč přicházelo více a více nadšených lidí, se kterých se stávali dlouhodobí zákazníci. Přicházely k nám nesmírně potěšující ohlasy od nových majitelů koní odchovaných na našem ranči, kteří s nimi byli nanejvýš spokojení. Mně dávala tato práce smysl a milovala jsem ji stále stejně, i když byla těžká. Můj muž byl ale z jiného oboru (IT) a trávit tolik času venku u zvířat ho nebavilo tolik jako mně. Často jsme bývali dost unavení tím, jak jsme museli zvládat  pečovat o náš  velký starý dům a k tomu pracovat u koní. Po 13. takto strávených letech měl můj muž všeho dost a rozhodl se jít dál jinou životní cestou. Neměla jsem jinou možnost než zůstat na ranči a postarat se o koně. Již v předešlých těžkých dobách jsem se naučila, že člověk musí mít vůli jít dál i když ho něco hrozně bolí nebo srazí na kolena a že vždy existuje nějaká další cesta po které se dá jít. Rodina je to nejvíc a má smysl za ni bojovat dokud to jde. Musí to ale chtít oba dva.  Když není  rodina, mohou ji alespoň částečně nahradit dobří přátelé. A pokaždé když něco končí tak něco jiného a taktéž krásného může začít. 

V současnosti je na mém ranči mých  15 chovných koní a další ustájení koně jiných majitelů. Dcera Giulia, která se mnou vytvořila ten krásný sen o ranči na jeho začátku, je již dospělá žena a žije šťastně se svým přítelem v Liberci. Mladší dcera dospívá. S přítelem Richardem , který se mnou spolupracuje, připravujeme nové zajímavé worskhopy a výlety s koňmi pro nadcházející sezónu.