Jak chováme naše koně
Jak odchováváme hříbata
Různí chovatelé koní mají různé metody odchovu hříbat. Rozhodně nechceme nikoho přesvědčovat, že náš způsob je ten jediný správný a nejlepší .Naše zkušenosti nás dovedly k tomu, že věříme, že podobně jako u dítěte, tak i u koně velmi záleží na tom, jak se narodí, s čím přijde v prvních údobích života do styku a v jakém se vyvíjí prostředí. Nejen geny, ale i všechny tyhle faktory ovlivní, jaký kůň v budoucnu bude. Ve chvíli, kdy s koněm začne pracovat člověk, tak se přidá ještě tento velmi důležitý faktor- jaký je to člověk a jakým způsobem s koněm pracuje. To všechno dohromady určí, zda bude kůň např. neurotický, lekavý, agresivní, nebo naopak vyrovnaný, důvěřivý, přátelský, pracovitý atd a v neposlední řadě zda bude fyzicky zdravý. Dle naší zkušenosti je pro psychické i fyzické zdraví hříbat nejlepší, když přichází na svět v co nejvíce přirozeném prostředí, tzn na pastvině ve stádě koní, kteří jsou na sebe dobře zvyklí. Vyhýbáme se porodům v boxech, pokud to není nezbytně nutné. Při porodu v boxu je většinou klisna izolovaná od ostatních koní a může být nervózní z toho, že je sama ve stísněném prostoru. I když je na box možná zvyklá, tak ve chvíli, kdy přijdou porodní bolesti, se může mít potřebu chodit, hrabat, měnit polohy a v boxe se může cítit příliš stísněně. V boxe je také větší nebezpečí že v důsledku omezeného prostoru může hříbě po narození spadnout pod matku a ona na něj může nechtěně šlápnout. Dalším důvodem, proč se vyhýbáme porodům v boxech, je vyšší riziko onemocnění ochromou u hříbat narozených v boxech, kde je větší nebezpečí zanesení infekce ze znečištěné podestýlky. Naše klisny tedy rodí na dostatečně prostorných pastvinách, v menších stádech ostatních přátelských klisen. Vybíráme vždy klisny, které spolu dobře vychází. Pastviny, kde rodí, jsou členité a terén je dost rozmanitý na to, aby si každá klisna mohla pro porod vybrat takové místo, jaké ji vyhovuje, což je docela individuální. Některé rodí raději v lesíku či na jeho okraji , některé na otevřeném prostranství. Jak se blíží porod, klisnu sledujeme, ale snažíme se příliš ji neobtěžovat neustálou pozorností a sondováním "kdy už to bude". Do samotných porodů nijak nezasahujeme, pokud to nevyžaduje zdravotní stav klisny nebo hříběte. U každého hříběte, kde to situace umožňuje, se šetrným způsobem pokusíme o tzv. "imprinting"- napojení na člověka ihned po porodu. Stačí hříbátko na chvíli "obejmout", hladit, zkrátka pomazlit, při té příležitosti ho zkontrolovat, zda je v pořádku a ošetřit a pak ho přenechat matce. Ono si bude člověka dobře pamatovat a bude k němu cítit důvěru .S takovým koněm se potom mnohem lépe a snáze pracuje, protože bere člověka jako samozřejmost a nebojí se ho. Hříbata u nás dále vyrůstají na pastvinách ve stádě. Většinou je jich několik podobného věku a velmi jim svědčí vzájemná interakce. Dospělí koně přeci jen nejsou tak hraví a hříbata se s nim tolik nevydovádí, jako spolu navzájem. Když vyrůstá kůň se svými vrstevníky, podněcují ho k intenzivnějšímu pohybu, což je vynikající pro jeho zdraví a kondici, ke společnému zvědavému zkoumání prostředí a ke hrám, kterými se rozvíjí. A dospělí koně ve stádě jsou tu zase od toho, aby "omladinu" učili, každý svým vlastním způsobem. Je běžné, že na výchově hříbat se podílí několik tetiček, strýček valach a brzy přibude ještě otec, kterého dáváme do stáda ve chvíli, kdy všechny klisny porodily. Hříbata jsou tedy vychovávána i svým vlastním otcem. Ten je většinou trochu přísnější, než matka a tetičky, ale např. mladým hřebečkům, kterým celkem brzy začne" růst hřebínek, to prospívá. Ještě jsme se nesetkali s tím, že by hřebec Harley byl agresivní na jakékoli hříbě. Dokonce se ochotně stará i o hříbata obou pohlaví, která nejsou jeho. Když k nám přijede na připouštění klisna, která má pod sebou hříbě, s klidem je můžeme oba nechat s plemeníkem na "připouštěcí" pastvině, protože hřebec ani cizímu hříběti neublíží. To ale rozhodně není pravidlem u všech plemeníků.
To je model, který se dost podobá přirozenému průběhu dospívání mladých divokých koní, jak se odehrává ve volné přírodě. Osvědčil se nám jako nejvíce koním vyhovující a takto odchovaní mladí koně se nám jeví jako klidní, těší se dobrému zdraví , jsou dobře socializovaní a ideálně připravení k základnímu výcviku.Pokud na pastvinu do jejich stáda ještě navíc pravidelně chodí lidé a jsou s koňmi v přátelském kontaktu a nenásilně s nimi pracují ( návyk na ohlávku, vodění na vodítku, zvedání nožiček, čištění, pravidelná korektura a ošetření) hříbata si na to zvyknou a nebojí se, pěkně spolupracují. Myslím si, že takový start do života je výborný základ pro budoucího spolehlivého koně-přítele člověka, ať už bude určen pro rekreační ježdění, nebo do sportu. Co se týče krmení hříbat, máme za to, že nejvíce jim prospívá, když se mohou první rok života dlouho pást na pestré pastvině. To znamená když se narodí zjara ( březen, duben) a pastvina, na které rostou, je dostatečně velká na to, aby na ní byla zelená tráva až do října. Jelikož plemeno Kentucky Mountain Saddle Horse, které chováme, je nenáročné a skromné, nepotřebují hříbata kromě dostatečné pastvy, trvalého přístupu k senu, vodě a minerálnímu lizu žádné zvláštní další přikrmování, dokud nenastane podzim a zima.Po skončení pastevní sezóny jsou hříbata dle potřeby přikrmována řepnými řízky, které jsou snadno stravitelné.
Dovolíme si to jen proto, že Harleye dobře známe a víme, jak charakterní hřebec to je. Chtějí-li to zkusit majitelé jíných plemeníků, doporučuji neriskovat a postupovat velice opatrně. Pro začátek zkusit dát hřebce třeba jen do vedlejší ohrady, aby si mohl ke hříbátku čichnout, ale aby k němu nemohl. Hříbata neodstavujeme dřív, než jsou na to dostatečně připarvená ona i jejich matky. I to bývá docela individuální. Někdy je hříbě dost samostatné již v šesti měsících, jindy potřebuje delší dobu. Hřebečci se většinou dřív než klisničky začínají držet dál a dál od matky. Hříbě odstavujeme ve chvíli, kdy se chodí k matce už jen občas napít a jinak je prakticky stále se svými vrstevníky. Samotný odstav provádíme tak, že matku odvedeme a hříbě zůstane na pastvině , kde se narodilo a s koňmi, na které je zvyklé. Je to mnohem šetrnější, než odvádět hříbě od matky do neznámého stáda, což může být pro odstavené hříbě veliký stres. Po zasušení se matka může do stáda zase vrátit. Pokud hřebečkové nejsou prodáni do jednoho roku po narození, což většinou jsou, tak někdy kolem prvních narozenin jdou do samostatného stáda mladých hřebců a valachů.Klisničky zůstávají v mateřském stádě dokud se neprodají.Pokud ve stádě klisen zůstane nějaká mladá klisna až do pohlavní dospělosti, samozřejmě je oodělena od plemenného hřebce- otce.
O našich hřebcích a o připouštění
Věřím tomu, že k tomu přispívá i klid a dobré rozpoložení obou koní, kteří mají volnost a prostor k tomu chovat se přirozeně. Plemeníci bývají často obávaní pro svou agresivitu a celkovou nebezpečnost. Můj názor je, že hřebec není agresivní protože je hřebec, ale proto, že většinou nemá možnost chovat se přirozeně a je neustále něčím přísně omezován. Většina plemeníků je chována v izolaci a tedy v sociální deprivaci. Bez kontaktu s ostatními koňmi.Ke klisně se dostanou většinou jen na připouštění "z ruky" a potom se zase vracejí do samoty. Viděla jsem i hřebce, kteří jsou po většinu času v boxech, protože kdyby byli ve výběhu, pokoušeli by se neustále utéct někam, kde jsou koně. Jak můžeme očekávat od koně, který je takto omezovaný, že bude klidný a bezpečný, hlavně když má ještě k tomu vysokou hladinu testosteronu? Abychom omezili obvyklé problémy s hřebci, necháváme je žít pokud možno přirozeným životem. Oba naši plemeníci jsou na pastvině s klisnami i mimo období říje. Díky tomu, pro ně klisna není nic mimořádného a tak jsou schopni účastnit se různých jezdeckých akcí či výstav, kde je vysoká koncentrace cizích klisen, aniž by je jakkoli "řešili".Často se nás lidé ptají, jak je možné, že jedeme s hřebci např. na Hubertovu jízdu v "lotu" všech možných valachů a klisen ( viz obrázek výše) , z nichž některé jsou i v říji a na našich koních skoro ani není poznat, že jsou plemeníci. Je to proto, že žijí ve stádech (každý v jiném, samozřejmě) a jsou na klisny zvyklí. Zároveň se s hřebci pravidelně a důsledně pracuje ze země i pod sedlem, což považuji naprosto nutné k tomu, aby byli zvladatelní. Snažíme se neizolovat hřebce ani od hříbat. Vyrovnaný a charakterní hřebec, který není vystresovaný izolací od ostatních koní, se k hříbatům chová mírumilovně. Samozřejmě popisuji, jak to chodí v našem chovu.Je možné, že u jiných hřebců by nebylo bezpečné nechávat je s hříbaty a tak to nechci podsouvat jako všeobecnou radu.Je to jen systém, který nám se osvědčil s plemenem, které chováme a které je samo o sobě neagresivní. Začlenění hřebců do stáda preferujeme ze dvou důvodů. Zaprvé pro to, že naši hřebci jsou pak spokojení , klidní a tudíž bezpeční a dokonce se pak více koncentrují na práci a na výkon, co se po nich che a za druhé proto, že jsou přínosem pro hříbata , na jejichž výchově se podílejí. Fungují ve stádě dokonce i jako vytrvalí a pozorní "strážci", kteří přiběhnou okamžitě prověřit kohokoli neznámého, co považují za vetřelce a to s takovou razancí, že náhodný kolemjdoucí si svou návštěvu koňského výběhu rád rozmyslí.To může být prospěšné, když se do ohrady zatoulají např. psi, kteří rádi prohání malá hříbata, nebo turisté, kteří (většinou v dobrém úmyslu) koně krmí leckdy nebezpečnými věcmi.
Naši dva plemeníci jsou vraník Bohemian Harley a stříbrný plavák Bohemian Casey.Oba dva pocházejí z chovu paní Anji Brands a oba dva jsou certifikovaní KMSH. Barevně i typově dobře doplňují naše stádo chovných klisen. Vraník Harley je větší, atletičtější než Casey a je temperamentnější. Není nositelem silver dapple ( stříbrného) genu a proto smí připouštět všechny naše klisny.Barevně zajímavější, o něco menší Casey je typický představitel plemene s velmi klidnou povahou a čtvercovým, hodně kompaktním rámcem. Barevně je sice zajímavější než Harley, protože stříbrný plavák je velmi ojedinělé zbarvení ve světě koní, ale smí být připuštěn jen k těm klisnám, které samy nositelkami silver dapple genu nejsou. Křížení dvou jedinců se silver dapple genem se totiž nedoporučuje, protože může způsobovat genetické vady zraku. Harley a Casey spolu nejsou příbuzní. Jak jste již asi pochopili, usilujeme o pokud možno přirozený chov, takže i připouštění u nás probíhá pouze přirozenou plemenitbou. Připouštění umělou inseminací neprovádíme vůbec a tzv. "připouštění z ruky", kdy klisna i hřebec jsou držení na vodítkách a přivedení k sobě jen na samotné připouštění děláme jen v ojedinělých případech, kdy klisna je pro hřebce vyloženě nebezpečná, protože extrémně kope. Sice by si to spolu nepochybně sami "vyříkali" a časem by kopat přestala, ale jelikož už jsme zažili, že klisna pokopala hřebce tak, že týden kulhal, snažíme se takovým situacím vyhnout.Další situace, kdy je lepší připouštět " z ruky" je, když má klisna pod sebou malé hříbě, které hřebce nikdy nevidělo a bojí se ho. Hříbata, která jsou na hřebce zvyklá, se ho moc nevšímají a když se matka připouští, jen si stoupnou opodál a čekají, až bude po všem. :) Když je klisna extrémně agresivní, nebo bázlivá, dle mého názoru je lepší to "nelámat přes koleno" a raději ji nepřipouštět. Třeba se bude příští sezónu už cítit víc připravená. Takže když je situace klidná a klisna je ve víceméně dobrém rozpoložení (ona je ze začátku na hřebce protivná skoro každá, asi aby si nemyslel, že ji získá jen tak snadno) tak je s hřebcem na společné malé pastvině.Ta je prostorná dostatečně na to, aby se spolu mohli i proběhnout a aby mohl hřebec dle libosti předvádět své pohybové kreace a figury, kterými se snaží klisnu nadchnout. Dle našich zkušeností i klisna, která zrovna není v říji, se na společné pastvině s hřebcem brzy rozříjí. Do připouštění se snažíme spíše nezasahovat a jen sledovat, zda je vše v pořádku. V naprosté většině případů u nás zdravá klisna takto zabřezne hned napoprvé a není potřeba připouštění opakovat v příští říji.
Výchova výcvik u nás
Jak jsem již uvedla, věříme, že výchova spolehlivého jezdeckého koně začíná už u malého hříbátka, které vyrůstá v klidném a přirozeném prostředí a je v pravidelném a nenásilném kontaktu s člověkem. Obzvlášť pokud se hříbata rodí a následně vyrůstají na rozlehlých pastvinách, považuji ze nutné, aby byla s lidmi "socializována" co nejdříve, protože pokud se tak nestane, velice rychle "zdivočí" a už po zhruba týdnu života se nechtějí k člověku přiblížit, když se s ním důkladně neseznámila v prvních dnech života, ideálně ihned po narození.
Zkušení chovatelé se shodují v tom, že je potřeba naučit hříbě nechat si nasadit ohlávku v prvních třech dnech života a já souhlasím. Jestliže se to nestihne v tomto období, je to později už jen těžší a těžší. Až do doby odstavu, která je u našich hříbat individuální, vždy s ohledem na jejich osobitý vývoj, jsou tedy hříbata takřka denně v kontaktu nejen s dospělými lidmi, ale i s dětmi, psy, příležitostně stroji, obhospodařujícími zázemí pro koně a mají možnost si na vše zvyknout. Naučí se nosit ohlávku, chodit na vodítku a v klidu snášet pravidelnou korekturu kopyt a čištění. To je podle mně vše, co potřebuje umět kůň do odstavu. Zhruba v jednom roce začínáme s koněm chodit na procházky mimo pastvinu, při kterých se seznamuje s nejrůznějšími jevy a především "strašáky", které lze venku potkat.Projíždějící auto, slepice mávající křídly, opatrné překračování větví v lese, nebo projití potůčkem či osvěžení v rybníku může dobře posloužit ke zocelení hříběcí sebejistoty a k utužení jeho důvěry k člověku.Samozřejmě za předpokladu, že člověk, který ho provází, je za všech okolností klidný a poskytne mu pevnou psychickou oporu.Hříbě k němu začne brzy"vzhlížet" s důvěřivým respektem, jako k vůdci stáda a právě to je dobrý základ pro budoucí náročnější práci s člověkem. Při výchově a výcviku koně vycházíme z metody Parelliho sedmi her. Např. "přátelská hra" se dá krásně použít , samozřejmě v podobě přizpůsobené věku koně, už u hříběte. Metodou sedmi Parelliho her je mladý kůň u nás připravován až do obsednutí a také při následném výcviku pod sedlem je užíváno stále stejných principů.Tím se plynule naváže na výchovu v hříběcím věku a práci ze země coby přípravu na obsednutí. Kůň, který se učí stále stejnou metodou, ji přijímá se samozřejmostí, snadno a nenásilně, nemá v hlavě zmatek, je klidný a vyrovnaný. Proto radíme všem budoucím majitelům, kteří si od nás koupí mladého koně, aby pokračovali v metodě, kterou se u nás kůň naučil a na kterou je zvyklý. Může být dobrým základním kamenem pro následný výcvik v jakémkoli stylu. Ať už se používá při výchově a výcviku koně jakákoli metoda, myslím si že je naprosto nutné, aby se jí držely všechny osoby, co s koněm pracují, jinak bude kůň zmatený, nebude nic dělat tak, jak se po něm chce.Na takového koně se lidé často neprávem zlobí, že "nefunguje" a přitom za to nemůže on, ale nesourodé a chaotické přístupy různých lidí k němu. Kůň je vděčný za řád a jasná pravidla, hlavně srozumitelná a spravedlivá. Za to se odvděčí tím, že se bude snažit vyhovět. Při výcviku koně tedy klademe důraz především na to, aby byl zdravým a vyrovnaným partnerem svému jezdci, aby neměl žádné zlozvyky a aby byl dobře připraven na další výcvik v libovolném stylu, jaký si jeho příští majitel zvolí. Koně,kteří absolvovali výcvik u nás, jsou vynikajícími bezpečnými kamarády pro hobby i náročnou turistiku na koni, příjemní společníci pro celou rodinu, ale i dobrou investicí pro majtele, co se se svým koněm chce uplatnit ve sportu, např. extreme trail, nebo vytrvalost. Plemeno KMSH je známé tím, že je univerzálně využitelné, takže opravdu už pak záleží na majiteli, jaké disciplíně se se svým koněm chce věnovat. Samozřejmě je u nás kladen velký důraz na výcvik v mimochodu. KMSH se rodí s vrozeným mimochodem a při výcviku pod sedlem se učí správně ho používat s jezdcem. Někteří mimochodníci mohou mít sklon k občasnému naklusávání a různému nepříjemnému míchání chodů, nebo k nepohodlnému dvoudobému mimochodu. Výcvik je proto zaměřen i na odstranění těchto případných chyb. V neposlední řadě se věnujeme přípravě koní na certifikaci chovných klisen a hřebců a jejich zařazení do chovu.
Pro ty, co chtějí mít se svým koněm mimořádné pouto...
S našimi koňmi jsem velice intenzivně, neustále pozoruji jejich chování a snažím se každou zkušenost zpracovat a poučit se z ní. Za léta chovu koní se mi s každým novým odchovaným hříbětem podařilo ucelit si představu o tom, kdy a jak může vzniknout zcela jedinečné důvěrné pouto koně k člověku, které je nenahraditelným a přímo zázračným základním stavebním kamenem pro další soužití a společnou práci člověka a daného koně. Díky těmto zkušenostem a vysledovaným souvislostem se mi povedlo sestavit konkrétní scénář, dle kterého lze takového spojení dosáhnout. Tohoto scénáře se snažím držet při odchovu našich hříbat. Pro všechny, koho toto téma zajímá zde popíši tuto metodu napojení koně na člověka a své zkušenosti s ní.
První fáze je správně provedený IPMRINTING. Kdo se zajímá o výchovu koní, určitě ví, že se jedná o prvotní "vtištění" člověka hříběti co nejdříve po porodu. Je to opravdu důležité. Hříbě kterého se po porodu dotýká člověk a podrží ho určitou dobu v náruči, přijme lidskou přítomnost s naprostou samozřejmostí a beze strachu, úplně se jí s důvěrou odevzdá. Po takovém napojení potom už dále přistupuje k člověka s onou důvěrou a bez ostražitosti a plachosti, která je pro hříbata jinak typická, pokud u nich imprinting s člověkem neproběhl. Imprinting je třeba provést velmi opatrně a je třeba aby člověk přesně dokázal odhadnout kdy již musí ponechat hříbě samotné s matkou, aby se neporušilo pouto mezi nimi. Když se to totiž přežene a hříbě se napojí na člověka víc než na matku, bude pak vyhledávat jeho a nikoli matku. To může způsobit vážný problém, protože tato fáze je citlivá. Zde se tvoří totiž vztah s matkou, který je pro novorozené hříbě životně důležité. Imprinting s člověkem tedy v žádném případě nesmí narušit například fázi, kdy hříbě hledá vemínko a učí se z něj sát. Musí probíhat v těsné blízkosti matky a naprosto neinvazivně a citlivě. Existují klisny, které něco takového nedovolí. Nenechají člověka přiblížit takto k novorozenému hříběti, nebo nechají ale jsou z toho nervózní. V tomto případě si myslím, že je rovněž potřeba nelámat nic přes koleno a nedělat hlavně stres, protože tím se dá všechno pokazit. U nervózních klisen je dle mého názoru lepší imprinting hříběte nedělat dokud se klisna po porodu neuklidní natolik, aby kontakt člověka s hříbětem snesla beze stresu. Stres klisny se totiž okamžitě přenáší i na hříbě a celá práce potom postrádá smysl. Naše klisny tolerují kontakt svých hříbat s člověkem většinou bez potíží, je to mimo jiné tím, že jde o velice přátelské plemeno koně. Imprinting by se neměl zbytečně prodlužovat a hříbě by se pak mělo nechat v klidu o samotě s matkou, Aby se mezi nimi rozvinul vztah a rozběhlo se kojení. Ačkoli se hříbě nyní plně fixuje na matku, což je naprosto správné, tak člověka má již vtištěného, již se ho nebojí a bere ho jako samozřejmost. Až k němu člověk zase přijde (mělo by to být např. za několik hodin) tak se vůči němu hříbě nebude chovat plaše, ale s důvěrou. Kontakt člověka a hříběte by se měl opakovat často, vždy nenásilně a vždy s respektem vůči vztahu hříběte s matkou. Vždy v klidu. Tak se důvěra prohloubí a člověk se stane součástí života hříběte. Existují úplně kontrastní metody, jak vychovat koně, samozřejmě. Jedna z metod je např. nechat koně vyvíjet se bez zásahů člověka až někdy do dvou let a pak začít s výcvikem. Samozřejmě to také jde. Pokud nemá kůň špatné zkušenosti s lidmi a zlozvyky, není nikdy pozdě a vždy se s ním dá začít pracovat a on si na člověka zvykne. Je to ale jiné. Když není člověk koni vtištěn v hříběcím věku, je do určité míry nedůvěřivý a plachý. A je zapotřebí velice zkušeného trenéra, aby takového koně zvládnul vycvičit a může to být i dost nebezpečné. Zatímco hříbě je tvárné a jeho důvěra se dá získat snadno, u dospělých člověkem nedotčených koní je to náročnější a vzhledem k jejich velikosti a váze může každá chyba být fatální. Hříbata která vyrostla nejen s koňmi, ale i s lidmi, jsou přirozeně důvěřivá.
U starších koní, nebyli-li před začátkem výcviku s člověkem, je nutné důvěru si teprve získat a budou vždycky plašší. U koní s dobře vtištěným člověkem v hříběcím věku je potřeba nezanedbat jejich respekt vůči lidem a vždy je správným způsobem usměrňovat, když si "dovolí" něco, co není žádoucí. Jeví se mi jako rozumnější a bezpečnější takto vychovávat hříbě, než dospělého koně, který nemá základy. Druhým klíčovým okamžikem ve vztahu kůň- člověk, chceme- li vytvořit mimořádné pouto, je odstav hříběte od matky. Zatímco téma imprintingu je známé, o tomto jsem zatím nikde nenašla zmínku. Pokusím se tedy popsat svou zajímavou zkušenost. Když je hříbě odstaveno od matky, je to okamžik, kdy si hledá nový "opěrný bod" pro svůj život čili nový vztah, o který se může opřít. Proto se po odstavu hříbě nechává ve stádě koní, které již zná a se kterými vyrostlo a mezi kterými "má již své místo". Hříbě se sice dovede postupně začlenit i do zcela nového stáda, když je například odvezeno od matky na nové místo, ale je to více stresující než když odejde matka a hříbě zůstane ve známém stádě. Tam si okamžitě hledá jednoho konkrétního koně, na kterého se naváže a který mu nahradí matku. V prvních dnech po odstavu je to přímo naléhavé a někdy zoufalé hledání nové "spřízněné duše" která mu bude oporou a partnerem. Když před odstavem s hříbětem pracuje člověk a tento člověk, na kterého je hříbě zvyklé a má v něj důvěru je s ním i v momentě odstavu a krátce po něm, aniž by ho přitom držel stranou od stáda, do kterého se má hříbě začlenit, vytvoří se mezi hříbětem a tímto člověkem naprosto jedinečné pouto. Pokud hříbě při odstavu cítí že člověk je mu oporou a může mu důvěřovat a díky němu zvládnout tento náročný přechod, udělá si k člověku zcela mimořádně silný vztah, který bude nadále trvat. Opět se ale musí postupovat nanejvýš citlivě a s respektem vůči faktu, že kůň musí zůstat koněm, nesmí si začít myslet, že je člověk. To by se klidně mohlo stát, kdybychom to přehnali a odstavené hříbě by stále hledalo nás a chodilo za námi místo aby se snažilo integrovat se do stáda bez matky. A to by samozřejmě pro něj bylo špatné, protože by se z něj stal outsider. Je tedy i v této fázi důležité zachovat rovnováhu a chovat se nanejvýš ohleduplně. Myslím si, že ideální recept na to, jak mít mimořádně silný vztah a tím pádem i jakoukoli spolupráci se svým "životním koněm", je prožít s ním imprinting po narození a okamžik odstavu. Vím, je to takřka nemožné, ale stojí to za to. Snažím se vyjít vstříc svým zákazníkům, kteří si u nás koupí hříbátko ještě před jeho odstavem od matky a pokud touží po tom mít se svým koněm tento mimořádný vztah, plánuji odstavení hříběte s nimi, aby mohli se koněm v ten důležitý moment být a toto pouto si s ním vytvořit. Samozřejmě dobře vím, že málokdo ví jak na to a že tito lidé potřebují při této citlivé práci vedení a rady, co mají přesně dělat. Samozřejmě jsem celou dobu s nimi coby instruktor a společně postupujeme podle předem přesně naplánovaného scénáře.